Měla jsem tendenci zdrhat ze vztahů.
Panebože! Hlavně se nezranit!!!
Hlavně, ať nevidí mé pravé já. Hlavně, ať neřeknu nějakou blbost. Radši mlčet a rychle zmizet. Hlavně ať se nedostaneme moc hluboko, abych zase nezklamala. A necítila se ještě více bezcenná než jsem teď.
Tak moc jsem toužila po blízkosti a tak moc se bála, že nejsem dost dobrá. Že ji nemůžu mít. Psala jsem pocity do deníku. Vypisovala se ze všech těch hloubek, co by člověk nevěřil že mám. Slova plnila řádky. Místo abych je říkala do zamilovaných očí. Místo, abych si dovolila držet se za ruce a prostě to říct! Místo, abych si dovolila být svá!
NE. TO NEŠLO. Psala jsem ty pocity a cítila se tak ukrutně smutně sama. Místo, abych toho někoho, kdo mi byl milý, pustila k sobě, ke svým pocitům. Ke svému pravému já. Ale copak to šlo? Věděla jsem, jak se to dělá? Uměla jsem být sama sebou, za sebe, vždy a všude?
No neuměla! STYDĚLA JSEM SE. JÁ SE TAK ZATRACENĚ STYDĚLA!
A nejen před tím, koho jsem milovala a chtěla. Ale i jinde. Tam, kde teď už si ani nevzpomínám kde. Před přáteli. Před učiteli. Před kluky, kterým jsem se líbila. Ve škole, v práci, všude…. JENOMŽE – Mít rád lidi a milovat lidi je přece jediný recept na štěstí. A já ty lidi o svou lásku vlastně ochudila. Jak jsem se bála, tak jsem málo milovala. Málo říkala, co se mi líbí, co jim přeju i co chci.
Život by byl tak pestrý, plný, odvážný.
Žádný vývar bez chuti. Ale plná, pestrá všehochuť. Větrník, ostrá omáčka, steak i dort se šlehačkou. A víte co? Ono to jde? Zřejmě bych skončila s J.L. ze Skuhrova. Tam kde bydlela moje babička. S tím, se kterým jsme se tolik milovali a neuměli to ani jeden říct. Od šesti do nevím kolika let. V 18 jsem přestala do Skuhrova jezdit a v 26ti přišlo mailem vyznání. No co byste tomu řekli? 🙂 Žila jsem naplno, nemohu říct že ne. Ale ne tak, jak to bývalo šlo. A HLAVNĚ NE TAK ŠŤASTNĚ!!!
