Nechovali se k vám rodiče vždycky ukázkově? A máte z toho šrámy na duši?
Je rozdíl mít rodiče přísné a náročné. Vyžadující preciznost a disciplínu. A rodiče, kteří říkají: Jsi hrozný, hrozná. Nemožná. (případně: Já se z Tebe zblázním! Nic z Tebe nebude. Podívej se na sebe. Jsi nemožná. Jak jsi to mohla takhle udělat? To jsem Tě opravdu nic nenaučila? Nic neumíš!)
Když se k tomu přidá pohrdavý tón, je vymalováno. Šrám na duši je hotový a přesvědčení o vlastní hodnotě též. NULA.
To opravdu nic neumíš?!!!!
Je vám to povědomé?
Jakákoliv pochvala a uznání v dospělosti nás nepřesvědčí o opaku. Prostě mu nevěříme. Řekneme – to nic nebylo. Vždyť já jen upekla koláč. To by dokázal každý. Nic zvláštního jsem neudělala.
Neumíme se ocenit a necítíme svoji jedinečnost. Své schopnosti. Nevidíme své pokroky. Svůj růst. Své úspěchy. Nemůžeme je vidět. Nejde to. My totiž máme šedé brýle s filtrem všednosti, obyčejnosti a vlastní neschopnosti, kterými se sami na sebe díváme. A nedíváme se s nimi jen do zrcadla sami na sebe, ale vidíme tak i celý svět. No fuj. Tak tady vážně nechci žít.
Taky jsem takové brýle měla. Měla jsem je k hlavě přilepené dlouhé roky. (vzhledem k mé takzvané bipolaritě – která pramenila z mého temperamentu, jsem hlavou občas zatřásla, brýle se trochu posunuly a svět najednou „zbarevněl“ a já na chvíli uviděla svoje cíle a přání ostře – a tím pádem i věřila, že co chci, existuje a je to dostupné). Ale pak se zase hlava pohnula a brýle zpátky na nose. A šeď a otrava a nevíra v to, že cokoliv má smysl, s nimi.
Jsi pitomá?
KDYŽ NECÍTÍME SVOJI HODNOTU. KDYŽ SE NÁM ZDÁ, ŽE STEJNĚ NIKDY NIC NEUDĚLÁME SPRÁVNĚ, ZTRÁCÍME VNITŘNÍ MOTIVACI K ČINU.
(Chlapeček smutně stojí u mamčiny sukně v kuchyni. Poslouchá. Hlavu sklopenou. Maminka haleká a hašteří. Má plnou hlavu problémů a do toho my po ní něco chceme…. To si to nemůžeš udělat sám! Nevidíš, co mám práce? To opravdu nic neumíš?! Chlapeček nebo holčička se vrátí zpátky do pokoje a v hlavičce mu běží, mamka má pravdu, já nic neumím… jsem neschopný). Mohla bych vymyslet dva tisíce dalších situací. Špatně zavázané tkaničky. Ty jsi fakt neschopná! Lednice otevřená, když se to zrovna nehodilo (jo, lednice). Ty seš hrozná! Smutek po konci tábora, zalezla jsem si do pokoje, nemohla jsem svoje emoce unést, potřebovala jsem se s nimi nějak vypořádat. A místo: Něco se stalo? Je Ti smutno? Chceš o tom mluvit? Jsem opět byla hrozná. Že prý nemluvím. Zatímco já se zalykala smutkem, že jsem to neuměla vysvětlit.
Jenomže mamka to tak nemyslela.
Dráždil ji můj smutek bytostně. A bezmoc, že neví, co s ním dělat. Bolelo jí, že nemluvím a nevěděla, co s tím dělat. Jen ty nepříliš konstruktivní věty v hlavě zůstaly.
Dokud jsem brýle nesundala. A neuviděla najednou všechno jinak. Sebe v zrcadle. Jí – tedy mamku. Svět. Svoje možnosti. Svou dlouhou, dobrodružnou cestu za sebou. Já ji tak dobrodružnou přece chtěla.
Brýle mi chvíli držel kousek z očí někdo jiný. Byly tak přilepené, že jsem je sama sundat nedokázala. Vlastně jsem ani nevěřila, že to jde. Ale ten člověk to za mě udělal. Držel. A potom, postupně, záblesky pravdy a světla přicházely, až jsem pomalu brýle sama sundala. A odložila. Fuj. Občas se mi ještě zatmí před očima. Ale už minimálně, tak dvakrát, třikrát do roka. Šeď je zpátky, jako bych si ten pocit šedých brýlí vyvolala. Ale je to jen pocit, brýle už jsou pryč.
A co ty vaše? Chcete je taky zahodit?
