Dlouhé roky jsem nevyznala ve svých pocitech.
Často jsem ve svém životě cítila smutná, rozhořčená, bezmocná, nejistá, zmatená, neklidná.
Jindy provinilá, nespokojená, podrážděná, zmatená. A nebo melancholická, apatická, bezcenná, bez nálady, v odporu…
Dříve jsem neměla tušení, kolika slovy se moje stavy dají popsat, vyjádřit, natož jak prospěšné může být dát jim sluchu.
Netušila jsem, že pocity jsou mojí přirozenou součástí. Mým darem. Mojí navigací.
Jsou mým vedením. Ty smutné a melancholické a těžko popsatelné jsem naopak považovala za něco nežádoucího. Můj život komplikujícího. Nechtěného. Netušila jsem, že pro mě mají zprávu, poselství: např. smutek – potřebuješ blízkost, objetí, spojení. Zmatek – potřebuješ víc informací. Melancholie – nejsi v přítomném okamžiku. Zpřítomni se. Jdi do tady a teď. Ja jsem ale neslyšela navigaci. A nenaplňovala svoje potřeby. Nerozuměla jsem tomu vedení uvnitř sebe.
Nikdo mi neukázal, jak s ním zacházet. Nevysvětlil, co znamená. Kam mě to vede, co mi to chce říct. Teď odboč vlevo k objetí…
Občas jsem jako malá napsala něco do deníku. A když jsem byla starší, stříkaly ze mě depresivní básně, kde se to pocity jen hemžilo. Jenomže k čemu bylo, že byly na papíře, když v reálu nebylo tušení, co s tím.
Doma se o pocitech nemluvilo. Netušila jsem, že cítit zlost je v pořádku. A jak se s ní mám vypořádat. Co že mi to chce říct. Že cítím zlost, protože nemám naplněnou potřebu pozornosti, přijetí. Že cítím smutek, protože nemám naplněnou potřebu blízkosti. A že to neznamená, že je se mnou něco v nepořádku. Ale že je to přirozené. Normální. A že pocity mě jenom vedou. A že jsem úžasná 
Nikdo mi neřekl, že když jsem smutná, mám se zeptat sama sebe, co mi schází.
Řekli mi, že jsem protivná. A někdy taky hrozná, nemožná. A moje nevyslyšené a nevyslovené pocity (má přetížená navigace) se začaly hlásit o slovo jinak. Bušili zevnitř na tělo…. A tělo začalo hlásit poruchy kontrolkami. Skolioza, zuby, krátkozrakost, problémy s pletí, deprese.
Pokud nevyjádříte pláč slovy, začnou plakat Vaše tělesné orgány.
U každého se nevyslovené pocity a nenaplněné potřeby projevují různě. V závislosti na temperamentu, citlivosti a hlavně příčině emočního konfliktu. (Doktor Hamer, GNM) Moje vnitřní prožívání. Nevyznání se v sobě. Nenaplňování potřeb, které jsem ani nevěděla, že mám , ovlivňovalo kvalitu mého života v mnoha ohledech. Kvalitu vztahů, práce, růstu, rozvoje, seberealizace. Ovlivnilo to všechno. Fakt že jsem se nevyznala ve svých pocitech a nenaučila se je pojmenovat, vyslyšet a následovat jejich poselství, vedlo k pocitu ztracenosti, prázdnoty, nenaplněnosti, nesebe-vědomí…. Bloudila jsem světem jak bludný Holanďan. Od práce k práci, od vztahu ke vztahu. Od jedné křižovatky ke druhé, nevědouc, kam že vlastně přesně jdu. A kam chci jít.
, ovlivňovalo kvalitu mého života v mnoha ohledech. Kvalitu vztahů, práce, růstu, rozvoje, seberealizace. Ovlivnilo to všechno. Fakt že jsem se nevyznala ve svých pocitech a nenaučila se je pojmenovat, vyslyšet a následovat jejich poselství, vedlo k pocitu ztracenosti, prázdnoty, nenaplněnosti, nesebe-vědomí…. Bloudila jsem světem jak bludný Holanďan. Od práce k práci, od vztahu ke vztahu. Od jedné křižovatky ke druhé, nevědouc, kam že vlastně přesně jdu. A kam chci jít.Jak by taky ne. Když uvnitř mě křičelo od malička tisíc pocitů, kterým jsem nerozuměla a chtěla je spíš umlčet než vyslyšet. A když jsem je někdy vyjádřila nahlas, slyšela jsem jen NEBREČ… to nic není. To máš z toho. Ty jsi hrozná. Ty jsi nemožná. Neodvážila jsem se je postupně ani projevit a tak jsem sama se sebou ztratila spojení. Umlčela jsem je a na místo zlosti a smutku, nastoupila tupost, ztracenost. A touha nebýt vůbec – deprese.
Nejsme zvyklí mluvit o svých pocitech.
Nikdo nás to neučil. A to ani negativních ani pozitivních. A když, tak je náš slovník velmi omezený. Jsem naštvaná, jsem smutná. Ano, to umíme. Ale už se dál neptáme, co potřebujeme. Jsme často odpojeni sami od sebe a často necítíme radost, nadšení, lehkost, svobodu, propojení a naplnění, soulad, úlevu, naději, víru, hloubku. Tak nějak přežíváme. Protože do krabice s pocity méně než příjemnými jsme zavřeli i ty orgasmické, úžasné :).
Mám ale skvělou zprávu. Dá se to změnit.
Dá se žít jinak. Plně, naplněně, radostně. Vědomě a otevřeně. ♥
ŠKOLA POTŘEB&POCITŮ
Chcete obohatit svůj život, svoje vztahy, sami sebe? Vynechat z toho terapeuty, psychology, semináře či jiná sezení? Vrátit se k přirozenosti a radosti? Spontánnosti, lehkosti a svobodnému životu s úsměvem na tváři v energií v žilách? Nic snazšího. Navštivte školu potřeb a pocitů.
Vyznejte se v sobě. V sobě a ve svých potřebách.
Přijměte plně svoje já jako úžasné a dokonalé. Bezprostřední a spontánní. A zjednodušte život sobě i ostatním kolem sebe. Jak? Tím, že s klidem a radostí půjdete světem. Budete druhým příkladem i světlem. Cesta k sobě, k srdci, k jednotě je nečekaně snadná.
Začněte používat SLOVA POCITŮ.
Obohaťte svou slovní zásobu, svůj život. I život ostatních.
PŘÍKLAD:
Čtyři hodiny intenzivní terapie. Muž, 44 let. Po tom, co jsme se spojili s jeho vnitřním dítětem, se dívá do tabulky POCITŮ. Tak co? …. Smutný, bezradný, zoufalý, apatický, nešťastný, nenaplněný………………… pokračuje až je pocitů téměř dvacet…. Uff. Vydechnu.
Představ si třídu takových chlapečků. A všichni chtějí něco říct. Chtějí být vyslyšeni. Kdo by se divil, že jsi zmatený.
Podávám mu seznam potřeb. Tak, teď řekni, které potřeby nemáš při takových pocitech naplněny.
Láska, přijetí, spojení, bezpečí, jistota, předvídatelnost, sounáležitost…. Jmenuje dalších 20 potřeb.
Jsem u vytržení.
A teď se dívej, povídám.
Já se teď cítím unavená. Jeden pocit. Víc nenajdu. Ani nepotřebuji.
A chci se cítit živá, nabitá.
Co pro to mohu udělat?
Zacvič si – přichází spontánní odpověď odněkud z mého nitra.
OK. Zvedám se a uprostřed pláže na písáku začínám dělat dřepy. Už se mi nechce do vody. Je pozdní odpoledne a voda už mě neláká . Tak dřepuji. Lidi se na mě dívají, je mi to jedno. Už se začínám usmívat. On stojí, pozoruje mě a usmívá se. Jo, usmívá se taky.
. Tak dřepuji. Lidi se na mě dívají, je mi to jedno. Už se začínám usmívat. On stojí, pozoruje mě a usmívá se. Jo, usmívá se taky.Když bude dobře vám, bude i těm ve vašem okolí. Často to takto probíhá. Postaráte-li se o svou radost, pomůžete tím svému okolí. Dětem, partnerům, přátelům…. Budou se od vás učit.
Zní vám to zajímavě, radostně?
A v čem to tkví. V tom, abyste vždycky měli přehled o své třídě. Abyste dokázali naslouchat a tlumočit vzkazy svého nitra druhým. A nebo sobě, jak je potřeba. Abyste naplnili svoje potřeby a svým pocitům byli vděční, že vás vedou…
Cvičení:
1. Jak se teď cítíte?
2. A jak byste se cítit chtěli?
3. Co potřebujete udělat, abyste se tak cítili?
Je to objetí? – spojení s blízkou osobou?
Je to odpočinek? – po dlouhém, namáhavém dni?
Je to komunikace? – výměna informací – obohacení, inspirace?
Je to dotek, sex, vášeň, dobrodružství?
Je toho víc?
